Únor 2015

zas doprdele prostě nevim

27. února 2015 v 21:23 | K. |  Žvásty všedních dnů
Dokážu si to představit v čistě platonických rozměrech. Budu na něj myslet, bude si mi o něm zdát. Ale přestanu doufat, že se někdy objeví.. To je můj plán na dalších pár měsíců. Narážím jen na jediný problém, chci vedle něj usínat a probouzet se. Chci zas sledovat ty jeho vlastnosti, který jsem tak nenáviděla.
Přemejšlela jsem, že se zas potřebu vrátit zpátky do života.. Vzdát se nepotřebných věcí a začít žít pro to, co má cenu. Třeba se znovu vrátit k focení, nebo něco takovýho. Vrátit se ke sportu, zakousnout se do toho. Ne se vracet do depresivních chvil s cigaretou.


Žasnu nad tím, jak moc ho i po dvou měsících potřebuju. Tolik jsem ho nechtěla, ani když byl můj. Ale to je taková moje klasika.

Život běží a já stojim a podrážim mu nohy. I když možná.. já se plazim někam dozadu do prdele a on mi na cestu dává trnový koruny- každej k životu aspoň nějaký to píchání potřebuje.
Za měsíc budu dospělá.. Nevim co se životem, nevim co se sebou, nevim co s hrnkem na svym stole. Nemám nikoho.. nic.
Chce to nějakej extrém.. jen tak na probuzení, na rozproudění zaschlý krve v mejch žilách.

Bude líp? Bude, že jo?


Krásný narozeniny, Kreténe..

Píšu, to prej pomáhá

17. února 2015 v 20:35 | K. |  Žvásty všedních dnů
Říkám si, jak dlouhý je to navždy? Jak dlouho to navždy bude bolet?


Ráda bych napsala, že je pro mě mrtvej, ale to bych nesměla neustále čekat, jestli se ozve.
Chtěla bych se zas svobodně nadechnout bez toho, aby se mi do očí vyvalily slzy. Zas mi přijde, že nic nemá cenu, vím, že musím jít dál.. Jinak to nejde. Jenom bych se na chvíli potřebovala zastavit, odpočinout si a říct si, že to prostě půjde. Nechat za sebou to zlý. Nechat za sebou i jeho někde hodně daleko.