Fantazie s věkem mizející

17. května 2014 v 19:55 | Karolína |  tttéma..
Když mi bylo pět, měla jsme utkvělou představu o tom, že hračky mohou mluvit a mají city. O tom, že pohádky jsou pravdivé a taky jsem věřila v existenci skřítků.Tuhle krátkou povídku jsem napsala asi ve čtrnácti, ale vracela jsem se v ní do dětských let. Tak snad se bude aspoň trochu líbit. Berte to s rezervou, vracet se ve 14 do dětství už je samo o sobě absurdita.


"Haló je tu někdo?" Křikla jsem. " No tak, je tu někdo?" Zavolala jsem znovu. Nic, bylo naprosté ticho.
V tu chvíli se mi začali vracet všechny moje dětské strachy - bojím se tmy- pomyslela jsem si. Ano, i když mi rodiče až do deseti let každý večer říkali, že se nemám čeho bát, pořád mám strach. Vzpomínám si na to, jako by to bylo dnes. Maminka se mnou každý večer seděla v posteli a hladila mě po vlasech, vždycky uměla poznat, kdy už jsem dostatečně unavená na to, aby mohla konečně zhasnout lampičku a bez povšimnutí zmizet. A i když věděla, že se mi přes noc nic nestane, vždycky mě tajně chodila kontrolovat, dělá to do teď. Tento její zvyk mě ovšem moc zneklidňoval: " Proč to dělá, když mi říkala, že mi tma nic neudělá?" Ptala jsem se sama sebe každou noc.
Na chvíli jsem se trochu uklidnila, maminka mě vždycky nakonec nechala v pokoji samotnou, a i když mě chodila kontrolovat, nikdy se mi nic nestalo. " Hlavně klid, uklidni se." Říkala jsem si pro sebe potichu. Ale i kdybych to křičela z plných plic, nikdo mě nemohl slyšet, byla jsem tam úplně sama.
Bojím se duchů pod postelí a vůbec bojím se všech duchů! Jo, to je moje další fóbie. Ještě předtím, než se mě maminka každý večer pokoušela uspat. Musel do mého podkrovního pokojíčku přijít tatínek. Vyhánění a zabíjení duchů a jiných lidožravých stvůr schovávajících se pod postelí ho čekalo každý večer. Byla to velmi záslužná a hrdinská práce. Až poté co můj udatný tatínek zabil tisíce duchů, co na mě číhali pod postelí a vysvobodil desítky barbín, které přes den padli duchům do zajetí. Jsem mohla jít spát.
Najednou jsem uslyšela nějaké kroky, znáte to, když jste doma sami a myslíte na duchy, vždycky se najde nějaký nadpřirozený dobrák, co vás bude chtít vystrašit. A co teprve když jste v lese, je tma a ty neznámé kroky se začínají přibližovat. " Dost, zpět do dětství!" pomyslela jsme si.
Bojím se výšek! To je asi moje poslední velká dětská strast. Vzpomínám si, jak ostatní děti lezli po stromech a nejvyšší patra všech prolézaček pro ně rozhodně nikdy nezůstali neznámé. Já jsem vždycky stála dole, a když už jsem se konečně odhodlala k tomu bláznivému kroku a stoupla si na nejnižší provaz prolézačky, rozklepaly se mi nohy a bylo mi jasné, že vrchol toho dětského pohádkového zámku pro mě vždycky zůstane naprosto tabu. Jednoho dne jsem se pokusila hodit svůj strach za hlavu: " No tak, je to jenom v tvojí hlavě. Ty to dáš!" Říkali mi všichni. Hrdinsky jsem přišla k prolézačce, měla jsem pocit, že tahle událost zastíní celý můj dosavadní život, utáhla jsem sucháče na obou botách, nasadila sluneční brýle s Mickey Mousem a vydala jsem se do neznáma. "Ruka, noha, ruka, noha, proč jsem se toho tak bála, vždyť je to tak jednoduché?" Říkala jsem si. Ale byla obrovská chyba si tolik věřit, můj počáteční úspěch mě na chvíli naprosto zbavil pudu sebezáchovy. A já jsem přestala dávat pozor, z obyčejného ruka, noha, ruka, noha se najednou stalo noha, noha a.. zem!
Tak fajn, slyším kroky. Vidím, tedy spíš nevidím tmu a nemám se kam schovat, všude okolo mě jsou jen stromy, prostě hustý tmavý les. Když jsem se podívala nahoru směrem k nebi, viděla jsem slabé měsíční paprsky. Bylo mi hned jasné, že je to moje jediná šance. Duchové se drží u země a tmy se zbavím jedině tím, že půjdu za světlem. Zavřela oči, chtěla jsem se připravit na to překonat svůj strach. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Rukou jsem se chytla nejbližšího stromu, a když až jsem byla připravená na to začít šplhat, uslyšela jsem podivný hlásek: " O co se to snažíš? Snad si nemyslíš, že tam vylezeš?" Lekla jsem se, oči jsem měla stále zavřené a byla jsem rozhodnutá, že už je nikdy neotevřu. " Jsi duch?" Zeptala jsem se neznámého hlasu. " Tak otevři oči a podívej se na mě." Řekl hlas, vlastně to nebyl jen tak ledajaký hlas, byl to nepříjemný pištivý hlásek. " Ne, jestli jsi duch, tak tě v žádném případě nechci vidět!" Křikla jsem razantně. " Nejsem duch, jsem lesní skřítek!" Řekl hlásek a dotkl se mé ruky. Jeho ruka byla teplá, skoro jako lidská. " Dobrá tedy, otevřu oči" oznámila jsme mu, neměla jsem důvod mu nevěřit, duch to být nemohl, ti přeci nemají ruce. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem malého skřítka. Vůbec nebyl hezký a už vůbec ne roztomilý jako skřítci v pohádkách, byl to spíš skřet, odporný lesní skřet s pisklavým hlasem.
" Koukáš, jako kdybys nikdy neviděla skřítka!" Řekl drze. " Neviděla" Špitla jsem a začala jsem se hlasitě smát. " To se jako směješ mně? Honem všichni sem. Další obr, co nikdy neviděl skřítka." Zařval a kolem něj se objevilo dalších deset skřítků. Všech sto kostěných malých prstíků do mě začalo šťouchat. " Mohli by, jste toho nechat? Docela to bolí." Křikla jsem rozčíleně. " My toho máme nechat?" Zeptalo se všech deset hlásku najednou. " Ano, vy!" Zakřičela jsem a hlavní skřítek se začas hlasitě smát, pustil mou ruku a smíchy se svalil na zem. "My toho máme nechat, ty toho nech! Vážně si myslíš, že existujeme? Skutečně věříš na duchy? Kde by se vzali duchové? Viděla jsi někdy nějakého? Myslíš, že snad někdo jiný než ty někdy viděl nás?" Řekl a smál se dál. Mlčela jsem, vůbec jsem nevěděla jak to myslí. " No tak, viděla si někdy ducha?" Zeptal se znovu. " Ne! Nikdo nikdy neviděl ducha, duchové neexistují, ani mi neexistujeme!" " Ale jak to? Já vás přeci vidím." Řekla jsme, ale v tu chvíli už mi začalo strašně hlasitě pískat v uších. "Co se to děje? Strašně mi píská v uších, pomoc!" Zařvala jsem, ale nikdo mi nepomohl, skřítek se jen naposled dotkl mé ruky a řekl mi, ať otevřu oči. Pískání bylo nesnesitelné: " Otevři oči, otevři oči! Stačí jen otevřít oči." Slyšela jsem stále jeho hlas. Konečně se mi to podařilo, pootevřela jsem oči, ale hned jsem je zase zavřela. Bodalo mě do nich nesnesitelné světlo a všechno už mi začalo docházet, byl to jen sen, a ten les nebyl jen tak obyčejný les, byl to les mé dětské fantazie.


Za jakékoliv komentáře budu ráda :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 17. května 2014 v 20:18 | Reagovat

I když je tato povídka výletem do minulosti, je to milé a pěkně napsané. Vzpomínky nám nikdo neveme a díkybohu za ně, jsou jedním z nějdůležitějších záchytných lan v našem životě, když se nám příliš nedaří.

2 Karolína Karolína | E-mail | Web | 17. května 2014 v 20:29 | Reagovat

[1]:Děkuju :)
Přesně tak, vzpomínky jsou nedílnou součástí každého z nás, bez nich by jsme to nebyli my.

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 17. května 2014 v 21:19 | Reagovat

Jak utkvělou představu, hračky přece po nocích pořádají divoké party, to je známá věc! :D

4 Mimi Straight Mimi Straight | Web | 16. června 2014 v 22:24 | Reagovat

(raguji na tvůj komentář u mého článku)
Děkuji, sport je vášeň, pomáhá, ale přijde mi, že mě škola stahuje.
Moc děkuji, vážně..

5 stuprum stuprum | Web | 17. června 2014 v 21:24 | Reagovat

V lese mně vždycky mrazí při pomyšlení, že tam zabloudím a budu muset zůstat přes noc! Úplně sám se všemi těmi broučky a veverkami. :)

6 PJ PJ | E-mail | Web | 9. července 2014 v 14:17 | Reagovat

Je to milé. Vážně se mi to líbí.
Dětská fanatzie, vzpomínky na dětství v tomhle uspěchaném a stresem naplněném životě je to nejkouzelnější, co může být.
Díky za zpříjemnění dne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama