Punk prý není pro děti

28. září 2013 v 22:22 | K. |  Žvásty všedních dnů
Ovíněná, už zase prožívám sentimentální chvíle plné melancholie (nebo snad melancholické chvíle plné sentimentu? Kdo ví.). Za posledních několik měsíců se změnilo neskutečné množství věcí, v první řadě já a můj pohled na svět. Pochopila jsem, že si jakýmsi způsobem musím ujasnit své priority, ne však teď. Nejsme schopná se rozhodnout pro správnou cestu, když jsem si ještě všechny nezkusila. Mám spoustu času, ale ne tak moc, abych svým životem úplně nadarmo mrhala. Pochopila jsem, že skutečně nemá cenu dělat věci, které mě nebaví a nemají žádný smysl (což, se netýká školy, milá Ká., ta mě sice nebaví, ale nic to nemění na tom, že nějaký smysl to, že do ní chodím má).



Za poslední měsíce, řekla bych spíš o prázdninách, abych to trochu upřesnila (dlouho, jsem nepsala, potřebovala jsem si trochu srovnat myšlenky) jsem poznala spoustu lidí. Ne že bych je předtím neznala, spíš pro mě nikdy neznamenali tolik, jako teď. Díky nim jsem pochopila, že jsou lidé, kterým se dá věřit, že můžu s lidmi mluvit i o věcech, o kterých jsem nikdy s nikým nemluvila, že mi rádi pomůžou a nic za to nechtějí.
Roky ubíhaj jako voda protékající skrz prsty. Nedá se to zastavit. Nemůžeš s tím bojovat.
(Potřebuju tě, Tvůj optimismus, tvou schopnost všechno vyřešit. Potřebuju zas cítit, že mě má někdo rád za to jaká jsem. Chci zas mluvit a nemuset přemýšlet, víš. Chybí mi ty časy, neskutečně moc. )
Byly dny, kdy ani nemělo cenu chodit spát, protože rána byla nekonečná a pln slz. Pocit toho, že bude líp a že za lepší zítřky se musí bojovat, se rozplýval s každým úsvitem. Jakou má cenu být, když nemůžeš dělat to, co tě naplňuje? Proč být, když není nikdo, kdo by ti pomohl vstát? Bojuj, jinak chcípneš, radši.. A pak další světlej bod, kterej tě vlastně pošle ještě víc někam hluboko, odkud máš pocit, že se už nikdy nemůžeš vyhrabat, ale všechno jednou skončí. Netvrdím, že dobře.
Už je líp, člověk zapomíná. Vyřadí myšlenky na lepší zítřky a sny o životě, který si vysnil ze svého života. Přizpůsobí se společnosti a zapomene na to, že to nejdůležitější na světě je ON SÁM!
Proto chci, abych nikdy nepřišla o lidi, na kterým mi záleží. Žiju pro lidi, jen tak můžu žít sama pro sebe.

A punk prý není nic pro děti..
konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 14:10 | Reagovat

Když se na někoho upneš, vynese tě to nahoru, nebo srazí dolů. Když se upneš na sebe, začneš se cítít naprosto odizolovaná.

2 Meggy Meggy | Web | 29. září 2013 v 21:31 | Reagovat

Jsem ráda, že zase píšeš. Bylo mi líto, že jsem objevila super blog, co už není aktivní.
Občas taky mám pocit, že se neznám. Je to divný. Často slyším lidi mluvit o tom, že nemají proč být šťastní, proč mít radost ze života. A nevím, co jim poradit. Na to si asi každej musí přijít sám, no. Prostě bojovat, aby člověk nechcíp.

3 K. K. | Web | 29. září 2013 v 22:33 | Reagovat

[2]: Já šťastná jsem. Nebo spíš vím co dělat pro to, abych byla šťastná, ale ne vždy to jde. Člověk se musí naučit přežít i ty temnější chvíle, protože po nich zas přijdou ty dobrý!! A z těch se člověk musí naučit radovat, i kdyby měli trvat jen pár chvil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama