Červenec 2013

chci psát články bez názvů, proč mě kurva nikdo nerespektuje?

9. července 2013 v 21:11 | K. |  Žvásty všedních dnů
A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se protiproudu,
bez přestání unášeni zpátky do minulosti.
F.S. Fitzgerald
Svou přílišnou osamělost jsem se rozhodla vyřešit naprostým oproštěním se od lidí, pár dní jsem měla pocit, že bude lepší snad ani neopouštět pokoj. A však přes veškeré mé snažení, mi ještě stále nebyla přidělena lednička do pokoje, takže prej smůla. Každopádně jsme přečetla spoustu knížek a zhlédla hromady filmů. Možná bych mohla napsat něco jako recenze doporučení. Někdy příště, čím víc mám času, tím míň mám příležitostí a chuti. Ale co, po měsíci je můj mozek zase schopnej se na něco soustředit, což je vážně úspěch, už jsem v to přestávala věřit. Mám se fajn.

Svítí sluníčko- a já toužím po tom, mít někoho, kdy mé pocity bude prožívat semnou. Protože lidé jsou skvělí, když nemluví. To slova jsou to, co všechno ničí. Nekonečný proud myšlenek a potom někdo řekne stop. Všichni mluví, tak moc- beze smyslu. Nemá to cenu.
V předminulém článku jsme psala, že nejhorší je vědět to, že máš všechno a přesto nemáš nic. A je to přesně to, co si vždycky chtěla ( ještě jsem teda chtěla umět zpívat no..). Přemýšlím nad tím, jestli je to vážně problém. Třeba je to jen příležitost začít znova, i když není jak.

Vymýšlím si tetování, k narozeninám už prostě bude! Ale mám trochu problém v tom, že nejsem schopná vystihnout stoje pocity. Vím, že nechce žádný zkurvevý errare humanun est- už jenom kvůli tomu, že se mi latina nelíbí- jinak, nezaujala mě tak moc, jak jsem čekala a navíc, má to každej, je to nuda. Jenže když si vymyslim něco svého, vím, že dva měsíce to bude v pohodě a strašně skvělý a potom zas přijde období, kdy si uvědomím, že to vlastně neříká nic, co by to říkat mělo. Jako celej můj život za poslední dobu, nemůžu dělat nic stálého, protože jsem příliš nestálá. Ale co, do narozenin daleko. Ještě změním názor, přestanu kouřit, najdu si přítele, začnu se učit a tetování se mi do celkovýho kůl luku vážně hodit nebude.

(Četla jsem Velkého Gatsbyho. Začnu asi tak, že jsem četla spoustu knížek, které jsou prostě fantastické, a myslela jsem si, že na nic lepšího už nikdy nenarazím. Gatsby asi ani není něco, co by mě zaujalo. Ale tak nějak jsem si řekla, že když už sem viděla film a ta knížka je tak úzká, tak proč ne. Krásný čtení na noc, k ránu už mi zbývalo jen pár posledních stránek. Chtěla jsem to dočíst, ale tak nějak jsem konečně našla knížku, kterou jsem si schopná vyložit po svém. Blížila jsem se ke konci a stejně tak přicházel i konec Gatsbyho. Přes krásu a lesk jeho života na něj stejně všichni nakonec zapomenou. Stejně tak jako i já zapomenu na všechno, postupem času. Do pár hodin zmizí ten úžasný pocit, za pár dní je pryč i děj a za několik týdnů i důvod toho proč se mi ta knížka tak líbila. Chvíli jsem měla pocit, že už v životě nemá cenu nic dělat, všechno bude zapomenuto a člověk nikdy nedostane všechno.)

No nic, přijde mi, že už to není jako dřív. Už nepíšu sirové myšlenky. Už je to jenom jakási upravená realita, která mi přestává být skutečností.

Blog a jeho komunita vol.1

1. července 2013 v 21:13 | K.
Už sice bloguji nějaký ten pátek, ale stále jsou věci, které mě prostě překvapují, a asi je stále nedokážu překousnout. V podstatě jde jen o drzost ostatních blogerů, vlastně mi tak moc nevadí, když mi někdo pod článek napíše, že píšu sračky, a že se to nedá číst, protože jo, chápu, že to každého vzít nemusí. Abych řekla pravdu, celkem by mě potěšil i komentář ve stejném duchu, kdyby třeba udával důvod, proč jsou moje články sračky, ráda se poučím- nebo aspoň přijmu nějaký jiný názor.

Jsou však věci, co mě vážně dokáží vytočit. Jako první bych uvedla ty stupidní komentáře typu " koukni ke mně na blog…" no, fakt mě tvůj blog nezajímá, kdyby jo, tak už bych ho četla, věř mi. Ale ještě vyšší liga jsou komentáře " hlásni. Promiň, že to píšu sem, ale nenašla jsem rubriku reklamy" vážně? A to mám jako skutečně na blogu mít rubriku reklamy? Pokud mám já zájem o nějakou tu reklamu, pustim si Novu a užiju si reklam do sytosti. A jestli je tady na blogu někdo, kdo by z nějakého důvodu chtěl mít reklamu na sebe u mě na blogu, ať mi k tomu dá pořádný důvod. Když to bude stát fakt za to, proč ne. Nemám s tím problém.


Přemýšlela jsem, jak to vyřešit, protože blogerky prostě potřebují hlásky a já jsem prostě člověk, který nikdy nic nenechá plavat. Chvíli jsem i přemýšlela o tom, že bych si tu rubriku na reklamy skutečně založila, jen tak pro zajímavost samozřejmě, a taky vlastně proto, abych potom všechny mohla náležitě buzerovat, ale nemám zas takovou návštěvnost, aby to mělo cenu.. Potom jsem dostala další nápad, že vlastně začnu takhle nějak podobně vytáčet ty blogerky, které svůj blog prostě musejí cpát všude, ale zas to není to pravé, ony toho nenechají. Ale co tím chci vlastně říct- už chápu, proč jim přijde tak strašně divné, že nemám rubriku reklamy. V tomhle případě je totiž asi lepší ustoupit, založit si Reklamy, nikdy je neotvírat a užívat si život. Protože o tom je blog, o životě nás všech.