Červen 2013

dvanáctý

27. června 2013 v 22:05 | K. |  Výkřiky do tmy
Můj pokoj smrdí jako karton rozkouřených cigaret, připadá mi, že život neexistuje.

Je mi špatně z mého světa a ze mě, ale nemám sílu s tím něco udělat. Čas běží tak rychle. Až tak moc, že mě to klame a já mám pocit, že se zastavil. Jako když něco bojí tak moc, že ti to mozek zakáže cejtit, kdyby to cejtil, chcípnul by. Není nikdo, kdo by mi řekl, že to má i dál cenu. Není nic, co by se dalo dělat. Nebaví mě se zhulit a další den se zas cejtit tak zkurveně špatně. A nejhorší na tom je to, že si uvědomíš, že máš vlastně všechno, co si kdy chtěla..

Nějak jsem během posledních dnů/dní (?) pročítala všechny možný i naprosto nemožný blogy a zjistila jsem , že můj život je kurva nudný, že jsem naivní kráva, lesba, mám IQ uvařený slepice.. Nic z tihle převratnejch objevů, mě však nepřimělo k tomu, s tím něco dělat. - Měla bych začít psát nějaké své životní příběhy, osudu už bylo dost.

Mám tisíc plánů, ale ani jeden cíl. Nic nadosah ruky. Všechno nechávám plynout a doufám, že se život postará, ten život, v jehož existenci nevěřím.

Mějte se fanfárově.

jedenáctý

17. června 2013 v 20:13 | K. |  Výkřiky do tmy
Ubíjí mě lidé, kteří plýtvají svým talentem. Ještě víc mě ale ničí lidé, kteří se svého talentu naprosto vzdali.. Na jednu stranu mě to ale fascinuje. Přitahují mě lidé, kteří si zeserou celej život jenom proto, protože chtějí.

Mám zvláštní pocity, občas se svět okolo mě přestává točit, jen tak stojí a mně se z toho dělá špatně. Je to efekt pouťových atrakcí, akorát obráceně. Chybí mi inspirace a chybí mi důvody. A nic z toho, co mi je vždy vracelo, už nepůsobí. Potřebuju spřízněnou duši, které nebude vadit má osoba. Ta holka, s kterou jsem se po ránu potkávala v zrcadle, už na to prej nemá. Všechno mě neskutečně nudí. Baví mě jen mlčet, ale to nikdo nechápe. Chci jen sedět nad prahou a mlčet, víš.. nemám co říct. Nemám svůj vlastní názor. Nebojuju-
- Nemám jedinej důvod proč. Dostávám se do stavů, kdy jen ležím a bojím se, že to takový bude napořád. Nedělám nic, protože to co si vysním, se stejně nestane, jsem příliš líná na to, abych tomu pomohla. Občas mi připadá, že asi nejsem úplně uzpůsobená životu na tomhle světě, uniká mi smysl. Zábava, při které se nebavím. Hudba, která se mi nelíbí. A lidé, které jsem zbožňovala… Vyhýbám se jim. Potřebu pryč, aspoň na chvíli.

I když je fakt, že mám pocit, že jsme našla člověka, kterýmu se dokážu otevřít. Kurva, je to první člověk u kterýho mám pocit, že mě chápe, a že mu to co se mi honí hlavou není naprosto lhostejný. Stejně jí ztratím.
I wish I was special

desátý

4. června 2013 v 19:29 | K. |  Výkřiky do tmy
Na hraně, tak blízko, že vidíš slzy v očích lidí stojících na druhé straně. Mysleli si, že je po mně. Vlastně to bylo něco, nějakej pocit, co ti nedá žádná droga, ani nic jinýho, je to pocit života, tak blízko smrti. Zima kolující v tvých žilách ti dává životadárné teplo. A ty máš zas sílu se otočit a být! Ale na jak dlouho?

Zdál se mi sen. Učitelka četla můj deník a neustále mi vyčítala chyby. Jako kdyby chybovat nebylo lidské. V tom deníku jsme měla skvělý básně, takový, jaký bych ve skutečnosti do žádnýho deníku nebyla schopná napsat. A taky tam bylo všechno to, čeho v životě lituju, ale nikdo o tom neví. To, že spím jen s lidmi, které nemiluju. To, že si za peníze, co mám od rodičů, už poměrně dlouho nekupuju nic jinýho než drogy. To, že jsem tak nějak celkově v prdeli. To, že mě život až neskutečně nudí, a taky to, co prostě napsat nedokážu, jak už jsem říkala.

Psal mi T., že prej je zas v prdeli a blablabla, už na to nemám energii. Je to jeho chyba, už mě vážně nudí, chce žít, ale nežije, to znám. Jedinej rozdíl mezi náma je v tom, že já si to dokážu přiznat, o ne a je nasranej, ale co, má Krávu- už půl roku, ale jsem ráda, že mě zatěžuje jejich výročím, vím aspoň, jak dlouho už nejsme schopní se normálně bavit. Ach, potřebuju kamaráda (do deště).

Mý články začínaj postrádat jakýkoliv smysl, i když těžko říct jestli začínaj, už asi začaly, celkem dávno.

Et propter vitam vivendi perdere causas - na záda, či na ruku?