540 slov

9. prosince 2012 v 22:04 | K.
Cejtila jsem se naprosto skvěle. Skvěle v rámci toho, jak se cítím za poslední půlrok. Cejtila jsem se tak do tý doby, než mi došlo, že ty lísky na ples, co si po mně chtěl, nebyly pro tebe, ale pro tebe a tvojí holku. Nechci tě, jenom potřebuju mít pocit, že tě můžu mít kdykoliv, kdy budu chtít, že tady pro mě vždycky budeš, že na mě nikdy nezapomeneš. Vím, byla jsem to já, kdo to všechno zničil. Uvědomuju si, že v době, kdy jsem tě potřebovala, si mě chtěl, což byla ta chyba, bylo to až moc jednoduchý. Byla jsem s jiným, ale i tak jsem si četla zprávy od tebe a doufala, že přijdeš a probudíš mě..


Vlastně jen pořád čekám, na to až to skončí, až už to nebude a já se budu cítit líp. Až nebudu zaseklá na jednom místě. Uvězněná v nekonečném koloběhu nesmyslných věcí, které mě ničí, ale nemůžu s nimi nic dělat, nevím jak z nich ven. Chci všechny zabít, úplně všechny! Kde jsou ty časy, kdy jsem byla v souboji sakra těžkej soupeř? Teď už prohrávám jenom tím, že se do něčeho pustím. Přijde mi, že část mě naprosto umírá a bojí to, strašně moc. Tak strašně moc.. Dívám se sama na sebe a vím, že mě to ničí. Že to ničí tu část mě, kterou nám na sobě ráda, tu část, kterou JSEM, ne tu, co jsem si vytvořila pro ostatní. Abych mohla něčeho dosáhnout, musím o tom bojovat, bez toho to němá cenu. Ale abych mohla pro něco bojovat, musím pro to mít nějaký důvod, nebo v to mít aspoň nějakou víru, naději. A já ani jedno z toho v současné době nemám.

Tak nějak postupně přehodnocuju svůj život. Vždycky jsem chtěla chodit na perfektní střední, potom ještě lepší vejšku a nakonec mít tu úplně nejlepší práci a naivně jsem věřila, že když všechno bude takhle, tak budu mít tisíce přátel a budu se cítit strašně skvěle. Ale současnej život se mé představě ani trochu neblíží, mám pocit, že se začíná ozývat ta utiskovaná část mě, která ví, že tohle je asi poslední šance vyjádřit její názor. Říká mi, že bych měla dělat všechno to, co chci a ne tak přehnaně moc myslet na následky, neumím tak žít, nikdy jsme tak nežila, jenom jsem měla pocit, že to ode mě ostatní očekávají, že očekávají, že budu zodpovědná, že přestanu žít ze dne na den. Ale já to vážně nezvládám. Potřebuju zas udělat něco, co se mi hned vrátí, co bude mít okamžitou zpětnou vazbu. Nechci za dvacet let vyprávět svejm dětem o tom, co jsem chtěla, ale nikdy jsme to neudělala, chci jim říkat o tom, co jsem zažila, o tom čeho nikdy nebudu litovat. Chci mít propíchaný uši, potetovaný ruce, žít nějakou dobu v Berlíně, nebo ve Švédsku, chci jít na koncert U2 v Irsku, chci pár lidem říct, jak strašně moc je mám ráda a omluvit se jim za všechno, co jsem udělala, nebo naopak neudělala, chci jen prostě znovu začít žít.

Btw: Věřím, že jednoho dne nešetřím tolik peněz, abych sem mohla dát fotku originálek všech čtyř cédéček od Green Day. A vážně se užiju ten pocit, až k tomu budu psát, že teď už můžu umřít!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sjuzi Sjuzi | Web | 10. prosince 2012 v 13:39 | Reagovat

3. odstavec - mluvíš mi z duše. Já si pořád řikám, že bych se chtěla chovat spontánně a nemyslet na následky, ale neumim to. Taky bych si nejradši nechala udělat tetování. Dozadu na krk. A odjela do Anglie. Ale já toho vždycky nakecám a stejně tu ještě za dva roky budu sedět, pořád v Česku a bez tetování. Znám se. :-D

2 batworld batworld | Web | 13. prosince 2012 v 20:15 | Reagovat

díky moc za koment a hezký článek:)

3 Es. Es. | Web | 13. prosince 2012 v 20:54 | Reagovat

Třetí odstavec bych napsala stejně.
A přitom, já na tom mám fakt ještě hodně času (dobře, ne tolik, vlastně na některý věci málo ale i tak, jsem malá, hloupá holka) a už mi přijde, že po maturitě, jestli vůbec, to bude spít... nic nechci, jen psát. Seru na všechno, bylo by mi to dost podobný a zatím mi celej svět dává najevo, že to tak asi bude. Aco.

Nothing Else matters... jeden z nejlepších ploužáku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama