Mlč

29. února 2012 v 21:55 | K. |  Žvásty všedních dnů
Chci psát jako dřív, ne jako dřív na tomhle blogu. Chci psát jako dřív na těch předchozích blozích. Vypsat se ze všeho, prostě psát. Ale to teď nejde, vlastně už dost dlouho to nejde.

Uvědomila jsem si , jak strašně je všechno pomíjivý. Dneska se se mnou mluvíš zejtra ne, dneska tu jsi, potom už ne. Lidi odcházej, a přicházej. Někdy odejdou na dobro, někdy zůstanou, ale už to není jako dřív. Každá věc, každej člověk a každej okamžik něco změní. Nedá se to sledovat, jen přihlížet a mlčet, nedá se nic dělat. Nemá cenu proti tomu bojovat. Ty odjedeš, ty se změníš a ty? Ty jsi moje slabý místo. tak buď chvíli semnou, naposled.


Líbí se mi ten pocit naprosto prázdný hlavy, pustíš si fajn hudbu, sedneš si na gauč a uděláš to. Po chvíli, je to fajn. Přesně to, co jsem vždycky chtěla? Bejt v hajzu. A to vše díky vedlejším účinkům. Jsme na to stejně, jsme na tom samym. Žijem si ve světech, který nikdy nebudou takový jaký je chcem. Sníme o tom, že to bude lepší, jiný. Že my budem jiný, ale ne. Vlastně nemáme rádi změny. Protože já nejsem schopná bejt taková jaká chci ( a jo, nesnáším svůj hlas :D )

Víš tati, já už jsem si přestala dávat za vinnu vaše hádky s mámou. Můžeš za to ty, nikdo jinej. Hraješ si na naprosto perfektního, přitom nejsi nic. Nedokážeš si přiznat vlastní chybu. Jenom všem okolo dáváš najevo jak úžasnej si, a že ti nikdo nesahá ani pod kotníky. Věř, nepíše se mi to lehce, vadí mi to psát, ale potřebuje to ven. Potřebuju věřit tomu, že nebudu stejná jako ty. Vím, že máma má jinýho, vím, že je to hnusný, ale nemám potřebu ti to říkat. Proč bych měla, řval bys na ní, řval bys na mě a nic by nebylo jinak. Pamatuju si každou hádku, vždycky jsem hrdě odešla, ale potom jsem nebyla schopná zastavit slzy. Po chvíli jsem přilezla zpátky a chtěla se udobřit, ale ty si to neřešil. Ty si totiž do prdele poslal asi někoho jinýho. Mama to taky vůbec neřeší. Tohle nechápu, nechápu to, že nemá potřebu se ti postavit, když jí říkáš, že je neschopná. Ale zamysli se, co si v životě dokázal ty, a co ona. Asi proto ti o něm, o tom, který jí říká lásko nemám potřebu říct.. Zamysli se.
Vymej si mozek!

Tisíce úkolů dělaných někde na zemi, s tim, že to bude lepší, s tim, že to změnim. Gympl, prej nejde zvládnout, jenom neustálím flákáním. Ale víš co? Vždycky se dá jít jinam. Prej nejsem motivovaná. A proč bych jako měla bejt? Já nechci, nemám potřebu si něco dokazovat. Vždycky, asi můžu jít tou lehčí cestou. Vždycky budu lůzr, vždycky bych měla bejt lepší, protože nikdy nebudu dokonalá. Ale já ani dokonalá bejt nechci, naopak lůzrovství je skvělý. Teda když dokážeš žít sám se sebou. I když já jsem vždycky mě radši ty těžký bahnitý cesty, kdy si sáhneš na dno a víš, že musíš nahoru, jinak tě to udusí. Teď se dusim tak nějak pořád, pomalinku a nenápadně. Bude to prdel, až mě z tý školy vykopnou. Konečně příjde to " Já vám to říkala," kdyby jste mě aspoň někdy poslouchali. Mlč už!

Už nemám, co říct, už nevim, co chci. Ale nevadí mi to. Žiju tak jak jsem nikdy žít nechtěla, ale furt žiju, tak to asi jde. Kdoví jestli to někdy bude lepší, kdo ví, jestli už jsem z toho rebelství, které mi bylo tak milé nevyrostla.

Asi to nic nezmění, ale i důvod je dobrej, možná je to naposled možná ne. To nikdy nevíš. Byl to těžkej rok, chvilkama to bylo peklo. A jestli chce někdo mluvit o nějakym dně, tak prosím, předávám slovo. Už o tom nechci ani slyšet! Ale už vim, půjdu dál, tou cestou, po který se všichni bojej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | Web | 1. března 2012 v 22:23 | Reagovat

Každej den sem lezu, jestli není něco novýho. Mh, ne. A včera jsem tu byla asi hodinu. A pořád nic. A teď sem přijdu a článek. Asi jsem slepá.
Ta pomíjivost je strašná. Jednou jsi tu pro mě. Říkáš mi nádherný věci. Podruhý o mě říkáš, jaká jsem kráva. Nemůžu dál.
Můžeme být rádi za to, že žijeme. Že tady jsme. A mužeme říct "JSEM TU, mám jméno a dokázala jsem tohle!" Otázkou je, zda to štačí ke štěstí. Já bych jednou chtěla, aby někdo věděl, kdo ta holka byla. Možná i tohle se dá nazývat rebelantstvím. Co já vím.
Tak dlouho jsem se snažila být jiná, ne snažila.. Já jsem se chovala, jako já. Až moc. A teď mám pocit, že jsem ztratila tu hnací sílu tím životem. Chápeš?
Víš, jak bys vytřela zrak všem těm, co říkaj, že ten gympl prostě nedáš. Už kvůli nim bych se zapřela a dala to. Za jejich výraz na konci gymplu bych dala všechno.
Je tu dost témat, na který nemám, co říct, protože v podstatě nevím o čem jsou. Rozumím významu, ale nazažila jsem je.

2 K. K. | Web | 1. března 2012 v 22:48 | Reagovat

Máš mail ne?
Myslím, že dál můžeš vždycky.. Asi nic neni takový jak se to na první pohled zdá.
Jasně, že to že žijem je skvělé, ale ne natolik skvělé, aby mě to dělalo tak strašně štastnou. Jasně rebelantství má asi hodně podob, ale jo v podstatě mi jde o to samé. Víš co, za pár let už tady vlastně nemusim bejt a chci aby někdo věděl, co jsem byla. Chci dokázat něco o čem se bude mluvit dalších pár let. A chci to dokázat kvůli sobe.
Chápu to, tu hnací sílu, proto mi tak strašně chyběj ty starý časy, kdy tý síly bylo strašně moc. A i když to nebylo dobrý, dávalo mi to důvod jít dál.
K tý škole, asi nejsem typ člověka, co má lidem kolem sebe potřebu ještě něco dokazovat. Nikdy nebudu perfektní, nikdy. Pro ně ne.

3 Gee Gee | Web | 3. března 2012 v 21:38 | Reagovat

Líbí se mi ten konec. Že půjdeš cestou, kterou se všichni bojíme.
Máš pravdu, že všechno je pomíjivý. Někdy mě přepadaj myšlenky, že to možná ani nemá smysl, když cokoli, co si tady vydobudeš nakonec pomine. Achjo, je to divný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama