Jednoho dne, prostě z černejch conversek vyndáš červený tkaničky a řekneš: čau sne.

14. února 2012 v 21:55 | K. |  Žvásty všedních dnů
Dlouho jsem nic nepsala, myslela jsem, že potom bude jednodušší něco smysluplného napsat. Ale není. Prostě nejsem schopná se soustředit na jednu jedinou věc. Nevermind zkusím to.

Proč to pozérství? Proč ta potřeba zapadat do davu. Vážně se strašně bavím, tím jak jsou některé holky strašně velké kamarádky a obě dvě strašně nesnášej sníh a nejí ty samé věci. Ale ta jedna mi ještě nedávno tvrdila, že sníh miluje. A ta druhá mi pro změnu říkala, že jí vlastně jenom využívá, a teď? Nasrat. Kde je nějaká pravda, čest a bůhvíco. Je to strašně divný, chce to jiný lidi. A hlavně, ty vole Metallica 4-ever <3. Na to hlavně nezapomeň. A taky nezapomeň na to, co bylo. Protože to už asi jen tak nebude. Vím, lidi se mění, ale to není změna. To je něco, co naprosto nechápu.


Jo a přehodnotila jsem své životní priority. Chci žít ve Švédsku. Budu mít byt jako Lisbeth z Milénia a bude to fajn ( bylo to Švédsko, že jo?) . Seru na to, na jakou chce táta školu. Život je asi moc krátkej na to abych dělala věci, co chtěj ostatní. Chce to pořádnej průser, chce se vrátit zpátky. Dělat spousty zakázenejch věcí. Protože, to prej chutná nejlíp. Proč jsem s tím vlastně přestala? Proč jsem začala věci až strašně moc řešit? Z vlasů cejtim kouř, vzpomínky. Dělá se mi z toho špatně, ale zároveň mi to strašně chybí. Ta bezstarostnost, ten pocit, že jsem taková, jaká jsem, jaká jsem vždycky chtěla být. Už jsem na to asi moc stará, od tý doby, co cigára prodají desetiletejm, svět patří mladším. Prostě jenom tak stojím v té ledové místnosti, říkám si je to v pohodě, a nejednou mi začnou téct slzy. Ne ty vole, je to úplně v háji. Já jsem v háji. Furt to samý dokola. Taky jsem taková chtěla bejt. Pak mi asi došlo, že to není dobrý, ale možná by to bylo lepší. Sjed se někde s pochybnou společností. Bejt fríí, to jediný, co všichni chtěj.

Jediný co jsem nikdy nechtěla, bylo bejt korporačním blbem sedícím v nějaký naprosto neútulný kanceláři. A k tomu poslouchat kecy, nějakýho šéfa, kterej ví úplně všechno mnohom líp něž všichni ostatní na světě. A když řekne, že se jmenuju Pavel, tak je to prostě tak, on má vždycky pravdu. To jsem nechtěla, ale teď už si to dokážu představit. Bylo by to špatný, ale šlo by to. Nějak se ve mně ztratila touha nerespektovat autority, dokonce jsem i lidem přestala skákat do řeči. Chtěla jsem bejt jiná, ale byla to chyba. Už strašně dlouho v sobě držím spoustu věcí, které bych normálně řekla, a spoustě lidí by to ublížilo. Vždycky jsem jela jenom na sebe, na ostatní jsem srala, a když bylo nejhůř, tak jsem jim dala opsat matiku. Lidi zapomínají dost rychle. Ale teď ty věci, slova prostě držím v sobě a vlastně je asi nepotřebuju říct. Je to jiné. Takové neznámé. Bez názorové a přílišně spisovné.

This is our decision, to live fast and die young. We´ve got the vision, now let´s have some fun. Kde to kurva všechno je? Kde jsou ty miliony minut bez závazků, bez myšlení. Zmizeli jako ten kouř z poslední cigaretou..

Když je toho čtrnáctého.

"Víš, já se tmy strašně bojím." "Neboj," podal mi ruku. "jsem tady s tebou." "No jo, ale co když mě pustíš?" " Já tebe? Nikdy." Po chvíli jsme vyšli úplně vysmátí z té zapadlé strašidelné ulice. " Miluju tě, jdeš už k sobě nebo ještě zajdeme ke mně?" Zeptal se. " Já nevím." Snažila jsem se mu podívat do očí, ale byla moc velká tma. Než jsem se nadála, ležel na zemi. Nikde nikdo jen já a on. Vyprávěl mi o tom, že by chtěl motorku. Já ho poslouchala a žrala každý jeho slovo jako by byl bůh. " Už je mi zima." Zašeptala jsem. " Asi už půjdu.." Dodala jsem. " Nechoď, chci si s tebou ještě povídat, pořád si s tebou mám co říct." Tak jsem si vedle něj znova lehla do té mokré trávy, přejížděla mu po prstech a přitom mu vyprávěla o svém životě..


A víš co, víc už si nepamatuju. Nechci.

Stejně si myslim, že Hughovo valentýnské přání bylo nejlepší. A navíc 13 zpátky v Housovi, co víc si člověk může přát? Be happy!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niko Tin Niko Tin | Web | 25. února 2012 v 10:54 | Reagovat

oh děkuju velice, vážím si toho :) a s tim sněhem by to fakt vůbec nebylo na škodu :D

jo všechno je jiný, taky sem měla ten pocit prázdna a jakýhosi dospělýho chování. něco ti povim, ser na ostatní a vše dělej tak, jak to v tu chvíli cejtíš, jak ti to v tom okamžiku přijde nejlepší. jedině tak budeš fakt šťastná. minulost nezměníš, budoucnost je nejistá a tak nám zbejvá jen přítomnost. A tak to má být :)  Jo lidi zapomínaj to dobrý, ale takhle už sme asi naprogramovaný.

2 S. S. | Web | 1. března 2012 v 19:14 | Reagovat

mám to podobně v nečem... v tom, jak jsem se strašně zklidnila, nejsem vůbec taková, jaká jsem vždycky chtěla bejt, jaká jsem byla dřív... teď se nad všim rozmejšlim, místo toho, abych se rozhodovala spontánně.. sere mě to, ale asi to teď nedokážu změnit
dobře píšeš :)

3 Gee Gee | Web | 3. března 2012 v 22:04 | Reagovat

Né že bych vždycky chtěla vynikat a být jiná, ale... taky si v poslední době říkám: "jo, tak takováhle sem nikdy bejt nechtěla" nebo spíš "takhle sem se chovat nikdy nechtěla"... člověk postupem času přichází o iluze.

4 Paprika Paprika | E-mail | Web | 8. července 2013 v 14:49 | Reagovat

sakra, je to jako by jsi mi mluvila z duše: "Beznázorové a příliš spisovné." tak sem se před pár měsícema cejtila taky, opravdu tu je dopodrobna vylíčený co jsem v tu dobu měla hlavě, akorát jsem to nikam nenapsala. ale věř, že se de zase navrátit zpátky a je to ještě lepší než když si tam byla v tu dobu co si tam byla, protože teďka si s sebou neseš i zkušennosti.
P.S. možná, že je tohle moc starej článek a ty už si někde absolutně jinde ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama