Jsem snad vinna?

22. ledna 2012 v 20:26 | K. |  tttéma..
V tu chvíli jsem si připadla nevinna, teda oproti zbytku svého života jsem rozhodně byla. Ale všichni mě měli zaškatulkovanou jako člověka, který by toho byl schopný. A kvůli dnešku rozhodně nebyli ochotni změnit názor. Vlastně nikdy nebyli schopní změnit nic. Asi proto jsem odešla. Proto tu teď stojím. Kapky deště si nechávám stékat po obličeji, miluji ten pocit a někdo mě nikdy nebyl schopný pochopit. Déšť všem přišel jen jako něco, co jim zničí účes. Pro mě však znamenal naprosto něco jiného. Vždy se po něm tak krásně vyčistil vzduch. A to jsem dnes v noci potřebovala jako sůl. Stojím tu, v naprosto prázdné ulici a nevím co dál. Celý život jsem si o sobě chtěla rozhodovat sama, možná proto byly hádky s rodiči na denním pořádku, ale teď, teď potřebuju pomoc.


Moji rodiče se mnou až do puberty vycházeli dobře, potom se všechno otočilo. Do teď nevím, jestli byla chyba v tom, že jsem byla příliš odlišná, nebo v tom, že jsem byla až moc stejná jako oni. Každopádně před několika měsíci, už ani jedna strana nemohla dál. A tak jsem odešla, nebo byla vyhozena, říkejte si tomu, jak chcete. Ze začátku se mi to zdálo fajn, kdo v mém věku má tolik svobody jako já? Myslela jsem si. Každý večer, každou noc jsem trávila někde jinde a nikomu to nevadilo, nikdo neřešil, co ze mě jednou bude, když se chovám tak jak se chovám. Našla jsem si partu lidí, se kterou jsem trávila veškerej svůj volnej čas, vlastně veškerej čas, chodit do školy mi přišlo jako strašná ztráta času. A tak jsme byli všichni pořád spolu. Našli jsme si super dům, ve kterym se čas od času ukázal nějakej ten feták co neměl kam jít, ale jinak jsme tam žily úplně samy. Ve svém vlastním svět bez hranic, teda vlastně jedny hranice měl. Dali jsme si slib, že nikdo z nás nikdy nedopadne, jako ten kluk se se k nám do domu občas chodil " uklidit". Byl to mladej kluk, tak šestnáct, hnědý vlasy, kdysi zřejmě na krátko ostříhané, a krásný modrý oči, ale byly úplně prázdný. Občas přišel a jen tak si sedl do kouta. Vydržel bez pohnutí sedět několik hodin a ty jeho oči byly ještě prázdnější než normálně. Ale někdy to bylo jiný, někdy přišel. Posadil se ke mně a povídal si semnou, ten kluk mi toho vždycky chtěl říct strašně moc. Potřeboval pomoct a já těm jeho skleněnejm očím ne říct nemohla.

Ulice se mi zdá každou vteřinou temnější, začínám mít strach s toho prázdna. Co když nikdo nepřijde? Znamenalo by to sice konec toho všeho, ale taky to, že bych ho už nikdy neviděla. Stále víc jsem si uvědomovala, jak nerozumné rozhodnutí to bylo. Kolik lidí jsem vystavila nebezpečí jenom proto, že už jsem nechtěla dál žít ve stereotypu. Teď bych za hrnek teplýho kafe před rodinným krbem dala i život. Přijde mi to lepší než o něj přijít tady. Vím, že už nemůžu couvnout, už v tom nejedu jenom já. Ale, ale..

Jednoho dne si nepřišel povídat ani jen tak vysedávat. Vypadal hůř než normálně, ale i tak ve mně vzbuzoval, pro mě naprosto nevysvětlitelnou přitažlivost, jeho oči už nebyly prázdné ani skleněné. Byly strašně smutné a zoufalé, poprvé jsem v nich viděla nějaký cit. Najednou mi připadalo, jako kdybychom se znali už stovky let a on mi jediným pohledem řekl vše. Vzala jsem si zbytek peněz, co jsem měla od matky, přeci jenom nikdy se nebyla schopná vyrovnat s tím, že jsem odešla, a šli jsme. Šli jsme dlouho, měli jsme strašně moc času na to mluvit, ale ani jeden z nás neměl potřebu. Občas jsme se na sebe podívali, to bylo vše. Asi po hodně a půl cesty jsme došli na, pro mě, naprosto neznámé místo. To místo ve mně vzbuzovalo strach ale zároveň i vzrušení. Stály jsme před obřími dveřmi a já měla strašnou touhu je otevřít, i když jsem věděla, že se mi tím život otočí úplně naruby.

Mám pocit, že už nemám co ztratit. Všechny moje cíle, všechny ty cíle, co ve mně rodiče celý život pěstovaly, se rozplynuly ve tmě, která mě obklopuje. Z kapsy u kabátu, vytuhuju poslední cigaretu. Znáte ten pocit, kdy jsem tak nervózní, že už ani tím zapalovačem nedokážete škrtnout? V tu chvíli jsem vždycky snila o tom, že přijede červený ferrari, z něj vystoupí svalnatej bloňdák a zeptá se, jestli nepotřebuju oheň. Nic takovýho se nikdy nestalo. A přitom jsem v to tak věřila, věřila jsem na víly, draky a čarodějnice, a nic, jsem kvůli tomu vinna? Konečně se mi podařilo zapálit cigaretu. Po prvním vdechnutí dehtu, nikotinu a dalších chemických látek se mi udělalo vážně špatně. Špatně ze mě, špatně z mého okolí, proč? Po mém obličeji, už dávno neztékají jen kapky deště. Ale v tu chvíli se někdo objevil. Nebyl to nikdo, koho bych si přála vidět, ale přeci jenom po několika hodinách strávených v naprosté samotě, to byl první člověk. Otřela jsem si slzy. " Neměla bys kouřit." Řekl klidně a naprosto bez emocí. Típla jsem tedy cigaretu o nejbližší stěnu. Chvíli jsme jen tak stáli naproti sobě. Oba dva jsme se dívali někam do nekonečna, a mysleli na to samé. V tu chvíli on- Filip, vytáhl ze své hnědé naprosto neslušivé bundy krabičku a nabídl mi další cigaretu. " Neměl bys kouřit.." řekla jsem a začala jsem se smát, on také. Zapálili jsem si a najednou všechno začalo vypadat líp.

Často vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem ho poprvé viděla. Ležel na zemi. Všichni co stáli okolo něj, mu byli neuvěřitelně podobní, ale s hnědovlasým chlapcem si byl podobný ještě víc, jako kdyby to byl on. Ale stokrát možná i tisíckrát zajímavější. Neměl tak němé oči jako ten chlapec, s kterým jsem se znala. V jeho očích byla nenávist, kterou mě spaloval. Znovu po několika měsících, co už nežiji s rodiči, jsem měla sto chutí se sebrat, odejít za roh a rozplakat se. To vše se mnou dokázal udělat jeho pohled. Ale jen tak odejít jsem nemohla, pořád tam byl ten hnědovlasý bezmocný chlapec, který mě potřeboval. Udělala jsem krok dopředu, v tu chvíli se na mě otočil jeden z tich mnoha lidí, co tam stály. Měl rozcuchané peroxidové blonďaté vlasy. " A-a-ahoj já jsem Filip, díky, že jsi tady" vůbec jsem nečekala, že se na můj příchod bude čekat jako na narození Ježíše. " A-a-ahoj já jsem Linn" vykoktala jsem ze sebe a usmála jsem se na něj, nebyl hezký ale byl neuvěřitelně milý. Ani v sobě neměl nic tajemného jako, ten co ležel na zemi. Jakmile jsem promluvila, začali se najednou všichni otáčet. Když jsem si je všechny prohlédla, zalil mě naprosto neznámí pocit. Chtěla jsem se probudit, chtěla jsem říct stop.

A vlastně to lepší bylo, už jsem nebyla sama. Vydechla jsem kouř a zeptala jsem se: " Myslíš, že mě někdy doopravdy miloval?" Na chvíli se zamyslel, podíval se mi do očí a řekl: " Ne". Ani mě to nijak nebolelo, přestože to co právě teď dělám je všechno jenom kvůli němu. " Vždycky tě jenom využíval, a víš neřikám to jenom tak. Je to hajzl, kterej myslí, že dokáže všechno. Celej život byl naprostej king, a fakt strašně rád bych řek, že si ho změnila. Ale ne, nechci bejt ten, co ti lže." Konečně vydechl a udiveně na mě koukal. Čekal, že se rozbrečím, za těch pár měsíců, co se známe, měl k tomuhle očekávání sakra dobrej důvod. Věděl, že já jsem se zamiloval, že on, ten king ulice, je jediný důvod proč jsem s nima, jediný důvod proč ještě jsem. " Vzpomínáš si na to, jak jsem se s váma poprvé setkala? Víš, vůbec jsem nechtěla, v tý době jsem neměla nic. Myslela jsem si, že když odejdu od rodičů, že se něco změní. Změnilo, ale nebylo to takový, jaký jsem to chtěla… Asi jsem nechtěla, aby se změnilo jen tak něco, chtěla jsem změnit sebe." Podal mi další cigaretu. " Díky. No, prostě, vy jste mi v tu chvíli přišli jako ta možná změna, kdyby mi v tý době někdo nabídnul cestu ledoborcem na Sibiř, jela bych. A když jsem otevřela ty dveře a uviděla jeho jak tam jen tak ležel na tý zemi, řekla jsem si jenom do doprdele, od první chvíle se ke mě choval strašně hnusně a to mě tak přitahovalo." Vždycky mi přišlo strašně zvláštní povídat si s někým o svých pocitech. Ale teď mi to bylo fakt jedno. Věděla jsem, že je jenom jedna možnost jak dnešní noc může skončit.

Ano, stále si připadám nevinná. Copak je mojí vinnou, že jsem se zamilovala. Nebo jsem snad vinná tím, že mi nevadí pro něj umřít, i když on ke mně nikdy nic necítil? " Filipe, víš proč jsem se nerozplakala?" podívala jsem se na něj, ten jeho udivený výraz do smrti nezapomenu. " Protože, nemá cenu brečet kvůli někomu, kdo mě nemiloval.. zvlášť, když naproti mně, stojí někdo, kdo má celou dobu za pasem zbr….."
V tu chvíli se ozval výstřel. Za několik minut další.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 22. ledna 2012 v 20:52 | Reagovat

Pekne píšeš... naozaj. Nepíšem to veľa ľuďom, ale asi si naozaj prvá, ktorá vie písať veľmi dobre... (pre mňa bezvadne, bez chýb :D)

2 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 22. ledna 2012 v 20:53 | Reagovat

A ešte niečo, nechápem, prečo práve takéto kvalitné veci nie sú komentované. Mala by si tu mať stotisíc komentárov. Ale asi ľudia nemajú nos na kvalitu.

3 K. K. | Web | 22. ledna 2012 v 21:42 | Reagovat

[2]: Děkuju, hele víš, já jsem radši za jeden komentář, kterej něco řekne. Než tady mít hromadu komentářů, který jsou stejně jenom za účelem reklamy. ;)

4 Katie Katie | Web | 23. ledna 2012 v 20:49 | Reagovat

Wau. nejdřív jsem si myslela, že popisuješ svůj život. Po druhém čtení zase, že ne. A  po třetím mi konečně došlo, že něco je dost pravdivý základ a na tom dost velký obal lží. Hádám správně? Je to úchvatně napsaný. Být tebou, tenhle blog rozešlu po všech svých známých. Ale vím, jak to funguje. Většina by nepochopila, další by z toho něco převzali a upravili. Opravdu, jak bylo zmíněno výše, zasloužíš si víc komentářů.

Jsem moc, moc ráda, že jsi mě objevila. Přijít o takhle úžasné články by bylo hrozné.

5 K. K. | Web | 23. ledna 2012 v 22:04 | Reagovat

[4]: Ty si to vážně četla 3x? To je strašně úžasný. S tou pravdivostí. Myslim, že v každym příběhu je asi trochu pravdy.
A kdyby měl člověk doopravdy a vždycky to co si zaslouží, svět by byl skvělej, ale neni.. Takže jak už jsem psala víš, vážně mě víc potěší jeden nebo dva upřímní komentáře, než hromada nesmyslných keců.

6 Katie Katie | Web | 24. ledna 2012 v 20:20 | Reagovat

Ano, četla jsem to třikrát. Máš pravdu.
Lepší dva, než spousta reklam.
K tvýmu komentáři na mym blogu - ta slečna, co to komentovala před tebou... moje spolu sedící, která se NÁHODOU zamilovala do toho "mýho". Jsme na tom dost podobně. Neskrývej slzy, proč taky. Já už nemám co brečet, už nic není. Nedokážu věřit ani jednomu z nich, i když od něj je to asi jen dobře mířená provokace na mou osobu. Je mi zle ze všech přetvářek, ze všeho.
je mi zle z lidí, co si hrají na naše kamarády. Je mi zle z toho, jak bezmocná jsem. A nejhorší je, že proti tomu nemůžeme dělat skoro nic.

7 K. K. | Web | 24. ledna 2012 v 20:24 | Reagovat

[6]: Já si s tebou chci povídat a psát, akorát mám strašný dilema jestli odepisovat tady, nebo na tvojí stránku?!

8 Katie Katie | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 20:37 | Reagovat

napiš mi na mail :D

9 Katie Katie | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 20:46 | Reagovat

Opravdu, můžeme si povědět víc věcí, než jsme schopny zabalit do přizpůsobivých obalů tady :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama