Pour my life into a paper cup

21. října 2011 v 21:57 | K. |  Žvásty všedních dnů
Poprdele už se změnama. Celej tejden se všem snažim vysvětlit, že i když se člověk chce změnit, tak to většinou nejde. Protože společnost v který se pohybuje mu to nedovoluje. Nikdo nechce změny ale všichni se chtěj měnit. A některejm se to i daří. A to naprosto degraduje mojí teorii. Nemohla bych bejt Einstein, vždycky se najde někdo kdo ti naprosto zničí představy, sny a tak nějak všechno. A skoro vždycky je to člověk, od kterýho se to nedá čekat.


Je to strašný všechny přehrávače se proti mně spikly, buď mi hrajou jenom symfonie od Muse nebo písničky co už fakt nemůžu slyšet. Takže nic neposlouchám a nejde to! jen tak poslouchat zvuky kolem sebe.
Po vytažení zimní budny se ti tak nějak všechno vrací. Minulej rok. Ta bunda vždycky po všem tak divně načichne. A i když teď teda po ničem načichná neni, tak nějaká ta vzpomínková vůně v ní furt je. Což mi připomíná, že už mě maj i učetelé za fetáka. Kouření zabíjí, je to strašně strašná droga. Tak na mě asoň tak blbě nečum, když už vykládáš jak strašně moc feťáci škoděj společnosti a všichni na ně platěj. Takže by se měli všichni postřilet. Já teda zastávám názor, že by všichni měli začít brát drogy. Všichni by byli kůl, fríí a hepy. A jednoho dne by stejně všichni spáchali sebevraždu, protože by zjistili, že už nejsou schopný žít sami se sebou. Bylo by po problému. A je mi naprosto jasný, že ostatní si nemaj brát osobně, když je omylem uvedeš jako příklad. Jenom mě furt bez omylu tvrdíš, že jsem feták. To si řikáš učitelka? Nemaj bejt učitelé nestraný? Víš co je na tom nejvtipnější? To, že já už ani nekouřim..

Chtěla bych mít nějakýho člověka, kterýmu můžu říct fakt všechno. Ale ne aby si mě jenom poslech všechno mi odkejval a konec. Nechci aby se ten člověk potom tvářil, jako že nic. Jako to dělá třeba ona. Takovejch věcí co jsem jí za poslední měsíc řekla sem jí ani nikdy říct nechtěla, ale ona je člověk kterej všechno odkejve a nic.. Ale co vlastně furt chci?.

Včera jsem potkala toho borce o kterym se tady tak nějak furt zmiňuju. Už mě ani tak nebolí ho potkávat. Přecejenom už jsou to tři měsíce. To ale neznamená, že na něj nemyslim. Myslim pořád. Kluk a holka prostě nemůžou bejt jenom kamarádi, vždycky to jeden posere a zamiluje se. My jsme se tada asi zamilovali oba. Ale i tak nic neni věčný. Ani Kaddáfí.
Čim dál tim víc ale asi miluju jeho hlas, vůni, povahu a v nepolední řadě taky další věci.

Je neskutečný na kolik novejch věcí člověk příjde během napsání jednoho článku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 27. října 2011 v 0:12 | Reagovat

Zastávám heslo: Někdy je třeba se ze všeho vypsat! .. Taky znám ten pocit, kdy nemůžeš nikomu nic říct! .. A to, když ho potkáš, vidíš ho všude, cítíš ho všude a všechno ti ho strašně připomíná! .. ://
Díky za pochválení fotek i designu!:) Potěší to ani nevíš jak! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama