šťastný a veselý

29. prosince 2015 v 23:08 | K.
A už zase..
Nejsem si jistá, jestli na to mám. Na to být s tebou. Na to být bez tebe. Můj svět není. To jediný, co ještě existuje, jsi jen ty. I přes všechny překážky, mý občasný výkyvy nálad a hádky, který uměle vyvolávám, i když se k nim zřídkakdy jen přiblížíme. Nemůžu.

Dýchat, snít, brečet.

Na nočním stolku mám tvojí fotku a tak kurva moc se bojim toho okamžiku, kdy ji budu muset schovat. Tý chvíle, kdy všechno v mym pokoji budeš jen ty. A já budu muset žít bez tebe. Co potom?

Má strach z bolesti, víš?
A ještě ke všemu.. my dva. Dvě absolutně rozdílný komety, který se ve svým opileckym rauši potkali kdesi nad Zemí a rozhodli se chvíli nechat unášet gravitací. To ale nikdy nemůže trvat věčně, jednoho dne, jeden z nás shoří v atmosféře a zbude z něj jenom trocha hvězdnýho prachu, kterej snad bude připomínat dávnou zářivost. A druhej z nás, říkejme mu třeba Ty, poletí dál, potká ještě stovky komet, který shořej v atmosférách tisíce kilometrů zvdálenejch planet. Ale nikdy si nevzpomeneš. Ani na jednu hvězdu, který jsi změnil život.


Nemám co psát, nemám co říct, žiju ve strachu, kterej mě trhá na kousíčky..
 

Život

7. října 2015 v 19:50 | K.
V životě potkáš hrozný množství lidí, který tě zklamou.. Bude jich tak moc, že už nebudeš chtít věřit, že by mohl existovat někdo, kdo tě nepotopí.

Jednoho dne budeš ležet v posteli, třást se a bát se nadechnout. Řekneš, že ho miluješ. Což hrozně bolí, uvědomíš si tím, že bez nej nejsi nic. Na světě není nic, co by znamenalo víc. A ty, jo ty, jsi ten kdo otevřel svý srdce, už vždycky budeš ten zranitelnější, ten co to odnese. Už nikdy nebudeš chtít žít.

Ale co..
Už jsem to říct musela, ukázat tu obrovskou díru, kterou v nim nitru zaplnil a jednoho dne z ní udělá ještě větší, možná tak velkou, že už tam bude navěky. Pořád stejně obrovská a prázdná. Temná a kurva bolavá. Já nebudu vědět, jak bejt, jak dejchat, jak...

Až ten den přijde.. Zbláznim se, přísahám.
Jenom prostě tak nějak doufám, že to nikdy neskončí. Že budem žít navždy.. šťastý, možná každej s někym jinym, ale s tím vědomím, že tu pro sebe vždy budem.

Nikdy jsem v nikoho neměla tak velkou důvěru, nikdy jsem nikomu nevyprávěla, jak jsem měla. Nikdy jsem nikomu něřekla, že ho miluju. Protože.. to je to nejvíc. Nemůžeš tím jenom tak plýtvat. Můžeš si to myslet, ale vyslovit to, to je něco jiného. Až teď.

..přemejšlim jak je láska pomíjivá.. někdo s kym spíš a potom ho ani nepozdravíš. Toho se v životě nejvíc bojim.
Omrzení a absolutního ztracení tý daný osoby, která pro tebe znamenela celej svět.

on(o by to mohlo bejt jednoduchý)

19. srpna 2015 v 22:21 | Karolína
Všechno co na světě máš je nějaký vymezený místo, který můžeš překročit a vymezenej čas, s kterým prostě nepohneš.
A potom už jenom sebe.
To jediný, co můžeš neomezeně měnit a ovládat. Jen ty, nikdo jinej by na to právo mít neměl..

Ale to asi jenom do tý doby, než vrazíš do někoho, kdo je víc než život. Bez jakýhokoli smyslu..splyneš. Nemáš šanci utéct.
Od tý doby už nejsi, je jenom on. On v tvojí hlavě, v každý myšlence, v každym kousku těla.
A v tu chvíli končíš, čas přestává existovat a prostor veškerýho druhu mizí.

Odevzdáš se bez přemýšlení. Tušíš, že to není nekonečné. Víš, že ty šrámy už nikdy nevyléčíš. A proto bojueš z každou minutu z času, kterej vlstně vůbec nemáš..
 


osmnáctý

25. května 2015 v 19:42 | K. |  Výkřiky do tmy
Dotýká se mě, chce mě a tak.. A to já prostě neumim, nevěřim tomu, že mě někdo může mít rád. To ale nic nemění na tom, že bych pro něj udělala cokoliv na světě. To se ale nikdy nedozví, protože jsou momenty, kdy se štítím i toho se ho jenom dotknout. Ležíme spolu v posteli a já chci utéct. Chci se schovat za svůj vlastní stín a nikdy nevylézt.

zas doprdele prostě nevim

27. února 2015 v 21:23 | K. |  Žvásty všedních dnů
Dokážu si to představit v čistě platonických rozměrech. Budu na něj myslet, bude si mi o něm zdát. Ale přestanu doufat, že se někdy objeví.. To je můj plán na dalších pár měsíců. Narážím jen na jediný problém, chci vedle něj usínat a probouzet se. Chci zas sledovat ty jeho vlastnosti, který jsem tak nenáviděla.
Přemejšlela jsem, že se zas potřebu vrátit zpátky do života.. Vzdát se nepotřebných věcí a začít žít pro to, co má cenu. Třeba se znovu vrátit k focení, nebo něco takovýho. Vrátit se ke sportu, zakousnout se do toho. Ne se vracet do depresivních chvil s cigaretou.


Žasnu nad tím, jak moc ho i po dvou měsících potřebuju. Tolik jsem ho nechtěla, ani když byl můj. Ale to je taková moje klasika.

Život běží a já stojim a podrážim mu nohy. I když možná.. já se plazim někam dozadu do prdele a on mi na cestu dává trnový koruny- každej k životu aspoň nějaký to píchání potřebuje.
Za měsíc budu dospělá.. Nevim co se životem, nevim co se sebou, nevim co s hrnkem na svym stole. Nemám nikoho.. nic.
Chce to nějakej extrém.. jen tak na probuzení, na rozproudění zaschlý krve v mejch žilách.

Bude líp? Bude, že jo?



Krásný narozeniny, Kreténe..

Píšu, to prej pomáhá

17. února 2015 v 20:35 | K. |  Žvásty všedních dnů
Říkám si, jak dlouhý je to navždy? Jak dlouho to navždy bude bolet?


Ráda bych napsala, že je pro mě mrtvej, ale to bych nesměla neustále čekat, jestli se ozve.
Chtěla bych se zas svobodně nadechnout bez toho, aby se mi do očí vyvalily slzy. Zas mi přijde, že nic nemá cenu, vím, že musím jít dál.. Jinak to nejde. Jenom bych se na chvíli potřebovala zastavit, odpočinout si a říct si, že to prostě půjde. Nechat za sebou to zlý. Nechat za sebou i jeho někde hodně daleko.

sedmnáctý

11. ledna 2015 v 17:46 | K. |  Výkřiky do tmy
Nemiluju ho, jenom ho zbožňuju.
Nepotřebuju ho, jenom bez něj umírám.


Přemýšlím nade mnou a nad ním, nad tím, jak moc mi chybí.
Nad tím, jak odešel bez jediného slova, nechal zmizet všechno, co bylo. Ze dne na den už nebyl. Telefon nechal vyvěšený a smazal všechny stopy po existenci. Možná je to tak jednodušší, hledala bych ho, snažila bych se s ním být ještě aspoň několik chvil, ale takhle vím, že to nejde.
Kdybych tušila, že ho ten večer líbám naposledy, nikdy bych ho nenechala jít. Nikdy ho nenechám jít, i když mě opustil. Bez ahoj, bez pardonu.
Mám se fajn, mám se kurevsky fajn, i když se nikdo neptá. Jen jsem trochu ztracená.. Nemůžu bojovat, ty už se nikdy nevrátíš.

šesnáctý

19. prosince 2014 v 21:00 | K. |  Výkřiky do tmy
Začínám si nový kapitoly svého života, protože můžu.


Nechávám je všechny slintat nad mojí fotkou, i když bych nejradši umřela v náručí toho jednoho. Pojďme spolu spát. Pojďme se potkávat na ulicích a dělat jakože se neznáme (Praha je malá). Pojďme to dělat, jenom protože můžeme. Zlom mi srce, nech mě zmrznout. Zabij mě a potom mě třeba rozprodej po kousíčkách, nechám se, znovu. Padám.. To totiž umím nejlíp na světě.

jinak, kdo tam nebyl, tak je lůzr

patnáctý

26. listopadu 2014 v 17:31 | K. |  Výkřiky do tmy
Bolest žeber z usínání na tvrdý podlaze. Bolest rukou z tisíce popsaných stránek. Bolest srdce z milionu nevyřčených slov.
Odevzdávám svý pocity k veřejný likvidaci. Prodám je za pár posledních nádechů, aby srdce zběsile nebilo naprázdno.
Nerozhodnost v každym kroku, kterej mě provází. Chci to nechat zmizet. Chci být tvou obětí. Připoutej mě a už nikdy nepouštěj. Nevšímej si mě, kopej do mý prázdný duše. Jen prosím, nikdy nebuď můj, ztratil bys kouzlo.

Každou noc vnitřní boje- Odi et amo. Ze spánku křičím tvoje jméno, nebo jeho? Kdo ví. Výkřiky schovávám za polštáře, z kterých se v tu ránu, k ránu, stávají kameny. Trápí mě svědomí, čemu říkám láska.. Aktu, či pocitu- citu, tu a tam.


Jsou to kecy, chci tvojí duši, abych si mohla hrát.

hřích.

23. října 2014 v 22:28 | Karolína |  Snaha byla..
Jednoho dne zhasneme. Všechno světlo v našich srdcích zmizí. Slunce zmrzne.
Podíval se jí do tváře a chytl její ruku: "Neboj," pošeptal líbezně, "stejně nemáme žádnou budoucnost."
...
...
...

Byl to průvodce peklem. Ďábel s andělskou tváří, který se chtěl ze svých hříchů vykoupit lidskými dušemi.